Libor

„Aji, mám potřebu ti napsat, tak píši. Přišel jsem k tobě s mužským problémem i když jsem moc nevěřil a lékaři také ne, že se dá zpravit to, co je již nějak poškozeno. Ale risk jsem to a zavolal ti, pak se odhodlal přijít. Po výslechu (promiň to slovo, ale připadal jsem si jak u výslechu, ještě, že nesvítila lampa do očí) jsi mi upřimně řekla, že nevíš co se bude dít, ale že uděláš vše, aby jsi mi pomohla. Když jsi mi oznámila, že musím trochu zpravit stravu, že musím cvičit dýchání, pracovat se svaly a že náprava bude trvat nějakou dobu, že mám absolvovat několik návštěv, tak jsem si říkal: no jejda, má to vůbec cenu, když doktoři si nevědí rady? Pak mé oči spatřili něco, to si nechám pro sebe co, a to mě přesvědčilo a já se rozhodl, že budu dělat vše, co mi řekneš. A jsem moc rád, že jsem to nevzdal. Můj život se pomalu mění a má mužnost dostává každou návštěvu víc a víc energie. Moc ti děkuji, že jsi.“