Obejmi svou mámu i tátu; i rodiče jsou stále dětmi

Každá lidská bytost se rodí jako dítě. To „dítě“ je v každém člověku až do jeho návratu k Velkému Otci, smrt.

„Je mi 50 let a mám dvě krásné již dospělé dcery. Snažila jsem se je vychovávat k dobrému, jak jsme jen mohla. Chvíli ve šlépějích svých předků, chvíli v novém poznání života. „Probudila“ jsem se, když ony dospívaly, i já vlastně dospívala. A stále se učím být dospělým člověkem……. Nevím, zda jsem je dostatečně objímala a hladila když byli ještě dětmi, určitě jsem mohla více projevovat svou lásku k nim. Snad mi odpustí…. Nyní když mohu, vždy se jich dotknu, políbím, obejmu. I když někdy váhám, zda mohu a jak to přijmou, nevím, nemám v tom plnou důvěru, ale i přesto jdu a udělám to. Chtěla bych více a dlouze je obejmout, tak aby procítili mou lásku a vřelost k nim……“

Proč tomu tak je, ptá se má hlava.
Proč se hlava ptá, když duše to ví?

Snad někdy najdu odvahu říci to těm krásným princeznám, které v královny se mění.

Moc si přeji, aby mě i ony objali, pohladili, dotkly se mě. Vnímám to jako velký projev lásky a úcty.  Věřím, že si každý rodič přeje od svého dítěte to samé.

Proč? Protože my rodiče stárneme a stáváme se opět dětmi, jsme lítostivější a slabší ve všech směrech a potřebujeme cítit něčí podporu. Tak jako ji projevujeme svým dětem, tak ji sami potřebujeme, hlavně když stárneme.

Naše děti, nyní již dospělé, si možná myslí, že jsme stále silní a nic moc nepotřebujeme, protože nás tak znají. Když oni byli malými a dospívali, my jsme byli na vrcholu svých sil, vše jsme zvládli. I když byl u výchovy jen jeden rodič, přesto vše dokázal a nikdy si nestěžoval, neplakal. Plakal-li, tak v samotě a když náhodou, hned si utíral slzy s otočenou tváří.

Proč skrýváme své pravé emoce? Snad z hloupého strachu….

Nejdůležitější potřeby dítěte jsou projevy lásky – objetí, pohlazení, políbení, pravda, pochopení, odpuštění, a materiální zabezpečení.

Nejdůležitější potřeby dospělého člověka – je materiální zabezpečení, odpuštění, pochopení, pravda, políbení, pohlazení, objetí.

No nejsme všichni stále dětmi i když to v dospělosti máme trošku přehozené?

Pokud chápeš má slova, pak jdi a obejmi svou maminku i tatínka. A že není ten váš vztah ideální? Nevadí, zapomeň na křivdy, které ti možná způsobili z nevědomosti či nedostatku lásky, které se jim nedostávalo, a proto jinak neumí. Ven do svých rukou odvahu, jdi a udělej ten první krok, OBEJMI JE.

Obejmi je tak silně ať cítí tvou lásku a třeba i smutek, který v tobě je…… Zázraky se dějí, stále.

Objímej a miluj i své děti.
Doteků není nikdy dost, nikdy se nevyčerpají, neomrzí.
Až budeš ty stárnout, budeš také toužit po objetí.

PS: Kéž by má matička ještě mezi námi byla, tak ráda bych ji objala a řekla, jak moc si jí vážím za vše, co do vínku mi dala, za vše, co naučila mě. A bylo toho mnoho, nyní to vím. Kéž bych tuto moudrost měla dříve a lásku svou k ní vyjádřila. Snad nyní, při vzpomínce na tebe, slyšíš tichá slova srdce mého…

Vím, že ano.

„Milý Velký Otče, prosím tě, otevři svým lidským dětem srdce,
aby místo zbraní drželi květy,
aby místo zloby, úsměv měli,
aby místo vyčítavých slov, slova lásky z úst vycházela,
místo napřažené ruky, objetí obě daly.
Pomoz nám najít lásku, tak velkou, jakou dáváš ty nám.”

Tvá dcera Utah (Adriána).

 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.