Sama sobě cizincem

Navazuji vztahy, abych osamělost necítila. Osamělost je potřebou být s někým.  Žádný vztah mě osamělosti nezbaví. Vztahy jsou křehké a pomíjivé. Pokud se cítím osaměle, pak sama sobě cizincem jsem. Osamělost je nemoc srdce.

Nesmíme být osamělí, ale sami ano. Samota je léčba. Lidé, kteří dokáží být sami, překonali osamělost. V samotě nacházíme poznání, a proto nikdy nejsme osamělí. Samota je naší přirozenou podstatou. Sami jsme přišli na svět a sami jej také opustíme.

Když vejdeme do samoty, do vnitřního světa, pak poznáme svobodu a moudrost.

Největší moudrostí je oproštění se od minulosti (symbolem je had, stále se zbavuje starého).  Moudrost netahá minulost s sebou, ale prožívá stále nový život, který je svěží a v přítomnosti.  To nám přináší svobodu (symbolem je orel, který se vznáší vysoko v oblacích a nemá strach.)

Lidé se minulosti drží, stále ji přivolávají. „Tehdy, když…., ona byla jiná, když jsem žila s ním, tak byl, před 10 lety jsi mi ublížil, když jsem měl dům, když jsem měla práci….“

Zbytečně lpí na věcech, zbytečně trpí a budují sami sobě vězení minulosti v přítomnosti. Možná proto, že jim lpění a vracení se přináší pocity jistoty a bezpečí. Neuvědomují si, že jediným bezpečím je sebepoznání. Když jej máme, pak je i smrt na nás krátká.

Ale pozor, moudrost není vědění. Vědění je v mysli, jsou to informace, které slyšíme, je to ego. Moudrost je uvnitř nás, ona očišťuje, je to nevinnost dítěte, je to prázdnota, je to naše duše.

Vstoupit do samoty je nelehký úkol, jen odvážní opravdově vstoupí. Někteří vejdou, ale brzy odejdou, neboť ego je silnější. Vstoupit do samoty je poprat se s egem. Ego neustoupí jen tak, bude bojovat a stále vymýšlet nové věci, jen aby se udrželo na vrcholu.

Samota přináší poznání a štěstí.
A být šťastným mezi nešťastnými lidmi není jednoduché.

Lidem nevadí utrpení druhých, když si o něm čtou nebo je zaslechnou či vidí, mohou projevit soucit, ale ve skutečnosti jsou šťastni, že jsou na tom lépe. Když je někdo šťastnější než oni, to nesnesou a cítí se ublíženě. Vy jste živí a oni mrtví, a proto vás musejí potrestat – smějí se vám, říkají, že jste se zbláznili, odsuzují vás, pomlouvají a hlavně chtějí, abyste byli opět nešťastni.
Tito spící mrtví lidé, mají oči zakalené, proplouvají životem bez života. Krok za krokem těší se na smrt, myslí si, že to je jejich vysvobození. Stárnou a vědí, že jejich sny se nesplní. Již dávno zapomněli, že jejich duše prahne po radosti a extázi, že potřebují lásku a vřelost, úsměv a něhu. Proto cítí vztek, proto je zlost požírá, proto šťastným nepřejí. Jen z hloupé zásady sami nevykročí ke štěstí a odmítají pít božský nápoj extáze a stát se opět dítětem.

„Ať mě odsoudí, ať mnou pohrdají, ať mě pomlouvají, stále půjdu dál na vrchol hory, až tam, kde dotknu se celou bytostí božskosti. Mohou do mě bušit, už nikdy nebudu jako dřív. Už nikdy nesejdu dolů a neopustím vrcholy zalité sluncem. I když klopýtnu, i když sejdu trochu níž, i když oklikou půjdu, do temnoty údolí se nevrátím. Už nikdy neopustím krásu samoty a moudrosti. Neznám důvod pro můj návrat. Nechci být vlastním cizincem.“