Potkala jsem kamarádku Adélku. V její tváři se odrážel smutek, zeptala jsem se jí, jestli má čas, že si zajdeme na dobrý čaj. Souhlasila, věděla jsem, že řekne ano, neboť ten smutek byl velký, i když ho skrývala. Vešly jsme si do krásné kavárničky, usedly do rohu a objednali bylinkový čaj. Jakmile paní u které jsme si objednaly odešla, Ada hluboce vzdychla.
„Tak spusť, copak tě trápí?“
„Vše je na nic, celý život, nic mě nebaví, nic nemám, jsem úplně sama, nikdo mě nemá rád, nevím, co mám dělat, jsem ztracený případ.“ A slzy již kapkaly z jejich krásných očí, jedna za druhou.
Ada má 35let a je krásná žena.
„Adélko, krásná ženo, jsi bohyně tohoto světa (na tyto slova reagovala takovým pošklebkem, jaký my ženy umíme). Adi, klidně plakej, vyplakej smutek, který tě tíží.“
Pro čaje jsem zašla k pultu.
…… Již s malým vzlykáním povídá: „Ty jsi stále v pohodě, usmíváš se a vše se ti daří.“
„Jejda Adi (usmála jsem se), to si myslíš. Tak to tě zklamu, i já mám splíny, smutky, dny, kdy se na vše chci vykašlat.“ Když přijde takový den, tak se opravdu na vše vykašlu a jdu odpočívat nebo na procházku, prostě věnuji ten čas jen sobě a prožívám emoci, která přišla. A to se děje každý měsíc, tak jak pluje náš ženský cyklus.
„Cítíš se zbytečná, že nic neumíš, nikdo tě nemá rád, neváží si tě, nevíš, co máš dělat a někde ses ztratila? Možná hledáš naplnění a lásku ve vnějším světě. Řídíš se pravidly někoho jiného, nasloucháš bláznivým věcem, které slibují štěstí, hluboko jsi ukryla sama sebe. Možná jsi zapomněla, co opravdu člověk potřebuje pro svůj život. Možná vnímáš mnohé jako samozřejmost, jako obyčejné věci. Říkám možná, protože tak jsem to měla já a vím, že i stovky lidí, se kterými jsem mluvila.“
„Jaké věci, co tedy potřebuji, povídej dál.“
„Vše, co potřebuješ, máš ve své blízkosti a sama v sobě.“……
Povídaly jsme si 2 hodiny. Adélka přestala plakat a s tichým souhlasem a uvědomováním si přikyvovala a začala zářit. Její líčka zrůžověla, úsměv se začínal vracet a vnitřní smutek rozplývat.
„Některé věci již chápu a nad některýma ještě budu přemýšlet. Vnímám, že mají větší hloubku, než jsem nyní schopna poznat. Jsem ráda, že jsme se potkaly, děkuji.“
„I já děkuji Adél, jelikož jsem si mohla znovu vše oživit a čím více si připomínám to, co opravdu potřebuji k životu, tím více děkuji za to, že mám vše, co potřebuji.“
Na brzké shledání… a šly jsem dále každá svou cestou.
„Když nebudeš dávat svou pozornost smutku, najdeš mnoho času během dne, k Radosti.“